Kolik dítek o Milukáši bulelo?

Dvacet tři. Dvacet, protože na ně čerti dělali „hudry-hudry!“ Jedno, protože mu čert vyhrožoval dodávkou uhlí. Jedno, protože mu maminka nedovolila vlézt do uhlí a jedno, protože mu lahváče nedovolily vyhlížet přes okraje uhláku.

Pravda, to poslední dítko bylo poněkud odrostlejší a jsouc obeznámeno s vymoženostmi moderní doby posléze uznalo, že k jízdě na uhláku a vyhlížení přes jeho okraje by mu nestačilo ani povolení podepsané a oštemplované samotným Luciferem.

Už jen samotná mikulášská jízda parního vlaku není žádná legrace. Dráha se děsí narušení posvátného grafikonu vlakové dopravy, topič musí hasičům dokladovat počet sirek v krabičce před a po jízdě, Mikuláš musí mít k berle prohlášení o shodě v českém jazyce, čerti musí mít ekologicky nezávadné ocasy a čerticím se šráky s vixlajvantovými rohy sesunou z paruk a plandají jim přes poprsí, z čehož tatínkové přítomní ve vlaku projevují jisté potěšení.

Tato podivuhodná mikulášská squadra cestou po vagónech postupně rozpláče shora zmiňovaných dvacet dítek, načež se zastaví u rodiny, jejíž mluvčí maminka ochotně informuje, že kázeň přítomného absolventa prvního ročníku mateřské školy vykazuje závažné nedostatky.

„Tak to budeme mladý muži potřebovat opravdu hodně uhlí. Víš co? Já tě s sebou vezmu dopředu na mašinu, tam je takovej velikej uhlák plnej uhlí, a na něj tě posadím, abychom tě měli pěkně na očích. A vždycky, jak budeš zlobit, tak tě čerti pěkně pošťouchnou!“ vece na to pekelník, nemaje více uhlí v příručním pytli.

A tu provinilý mladý muž, obklopen ustrašenými vzlyky vrstevníků, duchcovským ořechem již obdarovaných, statečně pronese: „tak jo - já půjdu na uhlí!“ a beze všeho nakročí k čertovské družině.

„Nikam! Tady budeš!“ zavelí maminka, stižena mateřským instiktem.

„Ale jen ať jde!“ působí výchovně tatínek, stižen očumováním huňatého světru jedné z čertic, „jen ať si ho čerti vezmou. Aspoň pozná, jaké je to v pekle!“

„Ty ses úplně zbláznil! Máš rozum? Dávat dítě do uhláku někde v pekle!“ běduje maminka, podporována přikyvováním okolních pohoršených feministek, zatímco kandidát pobytu v uhláku propukne v srdceryvný pláč, že neuvidí peklo.

Naštěstí vlak brzdí v nádraží a vypjatá situace se sama vyřeší úprkem mikulášské brigády do hytláku.

Odrostlejší dítko se nachomýtlo k lokomotivě pozdravit staré známé: „hele, a co kdybyste mě svezli na tendru?“

„Radši ne, vole. Voni si tam Mikuláš s čertama chladěj lahváče; eště bys po nich uklouz‘ a zahučel nám do škokra!“ šklebili se ti pekelníci na stanovišti.

No nic, tak zase někdy jindy. Otřel jsem slzu a utěšoval se alespoň fascinující představou popisu nehodové události: Újma na vlastnictví poškozenému Z. Š. vznikla tím, že mu šnekový podavač mechanického přikladače uhlí v tendru vyzul a sešrotoval černé polobotky v odhadované ceně cca 50,- Kč v důsledku neopatrnosti samotného poškozeného, když tento uklouzl po lahvovém pivu, rozmístěném na uhlí poblíž pravé horní bočnice tendru, u k níž se uchýlil navzdory varování lokomotivní čety, jíž tvrdil, se si chce vyzkoušet jaké to je sedět si na uhláku a vyhlížet přes okraje, ve svém tuláckém vaku šmátrat po láhvi tokaje a píseň oranžového vlaku si zpívat do kraje.  

No - není to k pláči?