Hleďme - nejšťastnější občan

Jak vypadá? Který to je? Ten s Jaguárem v garáži? Paďour s havanem v pysku? Nebo papaláš s bazénem ve V.I.P. čtvrti? Či snad onen materiálně, duchovně, občansky a tak nějak všelijak harmonicky rozvinutý jedinec?

Tyhle jsem všechny viděl. Zvláště z toho všelijak harmonicky rozvinutého jedince šla dost hrůza. To jako, že by zrovna tihle měli být těmi nejšťastnějšími? No - když si to oni sami mysleli ...

To si nakonec můžu klidně myslet i já sám, že jem ten nejšťastnější. Proč ne? Vždyť nohy mě donesou skoro všude, kam chci. Obstojně vidím barvy. Ráno slyším zpívat ptáčky v zahradě. Z postele vstanu nejhůře na třetí pokus. Aspoň jednu ponožku u postele najdu vždy. Moje zuby ze skleničky v koupelně poznám na první skus. Manželka mi tyká. Do své práce sám trefím. Téměř vždycky si vzpomenu, co tam mám dělat. O přestávce jen vyjímečně z ledničky vezmu cizí svačinu. Jen málokdy zapomenu jít z práce domů. Víc než dvakrát týdně cestou k domovu nezabloudím. Skoro pokaždé mám nazuté venkovní boty. V sobotu pravidelně skoro vždy pochopím, že je sobota. Když jdu na výlet, zpravidla nezapomenu mapu. Někdy se i stane, že mám tu správnou. Ba i brejle k ní tu a tam poberu. Mám-li super den, podaří se mi přibalit do somradla i foťák. Přeje-li mi štěstěna, je v něm paměťová karta. Při troše štěstí i baterie. Dokonce nezřídka i nabitá. Tak co mi vlastně ještě chybí k tomu štěstí?

A právě díky popsaným velehorám štěstí jsem viděl a vyfotografoval nejšťastnějšího občana. A hned mi bylo jasné, že na tohohle šťastlivce nemám, ani kdybych se ušťastnil k zbláznění.

A kde že jsem ho viděl? Kdepak, neřeknu. Koneckonců, sami se dobře dívejte kolem vás. Určitě ho někde uvidíte taky.