Quo vaditis, nádražáci?

„Naše třídní společnost sestává z dělníků, rolníků, pracující inteligence a nádražáků“ říkával nám soudruh profesor, který tehdy už dávno přesluhoval, a tak ho mohli ze školy vyhodit jedině do důchodu. A měl pravdu.

Žádné úřední lejstro pojem „nádražák“ neznalo, ale nádražáků bývaly mraky. Z jejich pracovního oděvu by Sávu Zajceva klepla pepka. Z jejich pracovního kutlochu utíkali všichni s výjimkou potulných koček. Jejich pracovní tempo občas přivádělo cestující k záchvatu tropického šílenství.

Zdálo se, že bez nich budou všechna nádraží odsouzena k bídné záhubě. Zdálo se, že bez nich nebude moci v nádraží zastavit ani jeden vlak.

Nefalšovaný nádražák měl čepici vytvrzenou letitým dehtem a někde na dně kapsy kalhot, naposledy vypraných po vojně v neckách mýdlem s jelenem, nosil služební píšťalku zděděnou po dědovi ajzboňákovi, který ji nafasoval ještě za k. k. Böhmische Nordbahn. V póze, která zrovna moc neodpovídala plnění náročných pracovních úkolů, se nádražák vestoje válel po prohnutém prohnilém dřevotřískovém pultu od kiosku a jeho archaické pracovní kanady měly barvu, vůni a tvrdost stejnou jako říšské železné pražce v koleji před kioskem. V pravý čas naposledy natáhl z něčeho, co vzdáleně připomínalo cigaretu a rutinně špačka zahodil do kouta mezi lampárnu a kamennou rampu. S přesností jednoho centimetru pečlivě vybral místo u první koleje dva metry před přechodem ke škvárovému pešuňku a vykašlávaje nikotin, z pod brežněvovského obočí mlčky zaostřil do dáli ke stavědlu. Jak tam svými podvozky „brejlovec“ začal přepočívat díry ve stycích výhybek, důležitý muž odněkud vyňal kdysi červený praporek a s okázale minimalizovaným úsilím a smrtelnou vážností jej rozvinul u pasu vedle koleje. Už šedesát let ten vlak nezastavil jinde, ale – co kdyby? A v profesní úctě držel ten léty a špínou všeho druhu promaštěný hadr, dokud u něj fíra v profesní úctě nezastavil s přesností jednoho centimetru.

A všichni nádražáci na nádraží spolu s mužem s praporkem jediným pohledem zkontrolovali, že vlak od Bakova dojel a že je všechno, jak má být. Tak jako včera, před týdnem, vloni, stejně jako dávno tomu za c. k. dob.  

Nedávno tomu jsem se byl podívat na naše nové nádraží. Byly v něm vlaky, výhybky, nástupiště, podchody, výtahy, návěstidla, rychlostník se stovkou, informační systém i pár cestujících. Ale ani jeden nádražák.

Vlastně jeden ano, v červené čepici. Vyzvedl si od strojvedoucího nějaká lejstra a odcházel do kanceláře ve starém nádraží. Bez ohlédnutí, bez cigára, bez vznešenosti a bez budoucnosti; jako by se už nikdy neměl vrátit zpáky mezi vlaky.

Takže, quo vaditis, nádražáci?

Poslušně hlásíme, že kráčíme do dějin. Soudruzi, dělníci, rolníci a pracující inteligence už tam jsou. A když my nádražáci už vlastně ani nemáme nádraží ...