Heč, Vopičková, zdolal jsem Hůrku!

A dal jsem ji bez kyslíkové masky a v letních čuňaskách, v nichž chodím do práce. Akorát jsem na vrcholku funěl jak hroch v říji, neb jsem těsně před výstupem dočista zblbnul a zdolal horu jedním náběhem - jako za mlada.

No jo, ale za mlada jsem byl kapánek lehčí, trošku pružnější a pro výstup jsem tehdy nepoužil mastňáckou stezku, nýbrž jsem se škrabal nejkratší cestou skalní úžlabinou, sněhem a ledem, navíc džentlmensky zapřažen v sáňkách, na nichž ještě zezadu visela Vopičková ze třetí A.

Ovšem, normální muž časem mění své priority a tak mi dnes ku štěstí postačil fakt, že jsem se nahoru nějak dostal, že ještě celkem obstojně vidím do dálky, pročež se mohu oblažovat panorámaty, a celkem slušně vidím na blízko, abych nešlápl do prázdna. 

Za mlada ten pohled nebýval tak betonový, ale otázka v pozadí zní stale stejně. Co je větší? Lužické hory, nebo Alpy? No samozřejmě, že Lužické hory, poněvadž je zříte jak dlouhé tak široké, kdežto Alpy by marně vyhlížel i renomovaný bystrozraký. A jaká to teprve bude podívaná z Špičáku! Jen nevím, jestli z ní budu něco mít roku 2046, až skončí smlouva firmě, jež rozhlednu obalila komukačním harampádím.  

Ten nejbližší kopeček jest Holý vrch, který byl holý naposledy za Marie Terezie a vyhlídková hospoda na něm byla v Pánu už když jsem okolo provozoval rally přišrákován v kočárku. Ale dnes zahřeje alespoň dalekonosný pohled na kostel a školu vzadu v Horní Polici. Ostatně – co by to bylo za česká panoramata bez škol a kostelů?

V matematice jsem – diplomaticky řečeno – nebýval šampiónem, takže se mohu elegantně vymluvit, že nevím, kolikrát jsem šel kolem kostela Narození Panny Marie a učňovské školy, o městském parku ani nemluvě. Avšak z Hůrky to všechno najednou vypadá docela jinak. A za tím vším vzadu samozřejmě nemůže nebýt líbezná Slunečná.    

Už léta letoucí se tam dole pod komíny žádné lokomotivy ani vagóny neopravují; jenom nějaká ta kolejová brzda se tam ještě občas vyskytne. Pro případ, že by se staré dobré ajznboňácké časy přece jen navrátily, osmiboká cihlová vodárna České severní dráhy tam stojí připravena. 

Když do městské tváře koncem šedesátých let vrostly čtyři věžáky na Slovance, okresní stranický bulvár jásal nad vítězstvím socialistického stavebnictví a náš skautský vedoucí pravil: „jéžišmarja”. Nu což, za poslední půlstoletí moje město potkaly i horší věci a mně samotnému do tváře už taky vrostlo leccos.

Vypadá to, že vzít šikovný bugr, na Prácheň vzadu dohodíte raz dva. Jenomže za tou panelovou hradbou jsou ještě zahrady, potoky, louky, cesty, meze, kukuřičná pole, hospody, močály, žluté řepkové orgie, silnice, koleje i dvě vesnice, zkrátka – je tam poctivých jedenáct kilometrů. To sice šutrem hodí málokdo, ale – vypadá to hezky, ne? 

Obyvatelé jsou skladní aneb kde bydlíš, Vopičková? No to je jednoduché: sektor S2, blok 4a, dům D1, vchod VII, páté patro, byt č. 11, okno O-3 …. no jo, ale ty vokna jsou všechny stejný a skoro v každým je nějaká Vopičková.

Telegrafní klíč v kanceláři pana přednosty se úředně leskl, pod zastřešenou verandou pan hospodský starostlivě uhlazoval bílé ubrusy a Fahrplan vznešeně sděloval, že ze stanice „Böhmisch Leipa – Bahnhof der A.T.E.“ denně vyjíždí rychlík směr Bleiswedel, Auscha, Leitmeritz, Lobositz, Auperschin und Teplitz-Schönau. Před stopatnácti lety tady bylo věru pěkné nádraží. Dnes už odtud neodjete nikam a nohy na ramena by tu vzalo i hrdinské duo Čuk & Gek.

Každý z nás by měl mít nějakou svou Hůrku, aby na ní jednou za čas vystoupil. A kdo pěkně pozdraví, dostane bezplatnou vstupenku na výstavu úplně obyčejných věcí.

Viď, Vopičková?