Útěky od Jantarové hory

Uf, to bylo drama, jak se ti dobrodruzi nikdy nemohli odpoutat od ostrova s Jantarovou horou! Já coby dítko nevinné školou povinné jsem z toho skoro nespalo, kterak ti nešťastníci ze Starých pověstí českých „vsedli zase na svou loď, a odrazivše ji od břehu, rozpjali plachty, pak se vesel chopili a veslovali úsilně, bez únavy. Loď jela, od ostrova jela, a již se počali těšit, že zmohou kouzelnou moc Jantarové hory. Jak ta naděje počala jim svítat, opřeli se tím vice do vesel a pracovali, až zrudli, až se jim po těle řinul pot. A loď jela, rychle jela, až pojednou se zarazila a stála tiše jako na kotvách – opět u břehu ostrova a pod Jantarovou horou.“

Chlapi z depa později jednou tvrdili, že Jantarová hora existuje a nalézá se uprostřed Máchova jezera, neboť se v baště ve Splavech vožrali a hodlali na lodičce přeplout oceán až do Doks, ale místo toho se tak nějak pořád točili dokola Myšího ostrova, až se málem utopili.   

To já myslím, že Jantarová hora vypadá jinak. A ostatně ani nepotřebuju loď a vesla, když jí vždycky unikám. Jenže, podobně jako ti potem blyštiví hrdinové, i já se k té mé Jantarové hoře nakonec stejně vždycky vrátím. A na rozdíl od nich obvykle i docela rád. Dokonce - byl bych asi nervní, pokud bych se k ní pokorně nevrátil, a neujistil se, že je tam, kde vím, že být má, a že je tudíž vše v pořádku.

Dívám se na ni a obdivuju, jak elegantně a snadno se Jantarová hora vypořádala s ranním mlžným přílivem. Z okna rozespale vidím, že je hora na svém místě, a můj další den může začít.  

Jednou se ji jarní skřítci pokoušeli utopit v nadýchané květinové koupeli, ale zase na ně vyzrála a z dálky se jim vysmívala.

Tuhle fintu, milá Jantarová horo, moc dobře znám! To víš, že jo – já si sednu, budu se kochat tak dlouho až ze mne bude stokilový rampouch, a ty se mi pak budeš smát. Kdepak, prokoukl jsem tě.

Kdysi nás ve škole učili, že člověk přetváří krajinu k prospěchu svému. Jaká to bláhovost! Vždyť ta Jantarová hora si nás i s naší slavnou krajinotvorbou přetvořila k obrazu jejímu.

Stejně tak na nás dohlédla, abychom si naše města, vesnice a cesty stavěli tak, aby byla radost pohledět, a ne tak, jak to nějaký avantgardní krajinný architekt naškicoval.

Zrovna tak naše Jantarová hora s mateřskou laskavostí zkontrolovala, abychom na políčku pod lesem pěstovali to, k čemu ho naši předkové na matičce přírodě pracně vymámili.

Třebas Jantarová hora není horou největší, leč mezi tisíci horami druhými ji vždycky najdu. Což znamená, že jsem se pořád ještě neztratil.

Onehdy chtěli z Jantarové hory udělat cukrovou homoli, ale došel jim cukr a slovutná homole se jim sesypala do posměšného kuželíku.

Sice se umím podívat na Jantarovou horu pěkně svrchu, ala ona zase dokáže dalece majestátněji obhlížet všecko to člověčí hemžení tam dole.  

Nahoře na Jantarové hoře můžu všechno: pochodovat po temeni, posvačit ve stínu stromu, válet sudy travou, pouštět draka, filosofovat, nebo se jen tak úplně obyčejně dívat, na co chci.

Ovšem vystoupat nahoru na Jantarovou horu - to není jen tak. To musíte pěkně podle jejích pravidel. Ne že se budete škrábat někde svahem nazdařbůh.

Koneckonců – kde je psáno, že Jantarová hora je tu jenom pro mne? Co když i pejkové mají své Jantarové hory?

Nu, vidíš, Jantarová horo – sice jsem jako vždy seběhl dolů, ale nedokázal jsem se vzdálit než pár kilometrů. Jsem na tom vlastně stejně, jako ti nešťastníci, kteříž „věděli, že ta zář i vůně jsou z Jantarové hory, a že ta hora v noci zářící má tu moc, že všecko, ať lidi, ať zvířata, ať lodě, všecko, co jest v padesáti mílích kolem ní ze všech stran, k sobě živou mocí přitáhne, a kdo se na ni dostane, ten že při té Jantarové hoře musí zůstat a nikdy, nikdy více se z ní nedostane.“

Ale ono to jednou půjde. Požádám naši domovnici, ať mě na vrcholku Jantarové hory zašije do prostěradel a já tam počkám nikoli na ptáka noha (přece jen jsem asi vyšší váhová kategorie než kolega Bruncvík), nýbrž na vrtulník. Takový sovětsky chrabrý Mi-26 Jantarové hoře určitě i s mojí maličkostí uletí.