Ale píchání neproplácíme!

zpražila mě paní pokladní, když jsem na ni vyrukoval s bumážkou, že jsem v boji s chřipkou utrpěl preventivní píchnutí do levé horní okončetiny a ještě za to zaplatil tři stovky.  

„To nevadí, milá paní pojišťovací!“ hlaholil jsem žertovně, „aspoň se podívám, jak se Vaší pojišťovně daří, když ze mne za poslední čtvrtstoletí vytřískala půl milionu.“

„A s tím papírem musíte támhle na přepážku,“ podotkla suše paní pojišťovací pokladní. Souhlasil jsem.

„To musíte ale být přihlášen do Klubu, jinak vám to nemůžeme proplatit“ pravila ledově paní pojišťovací přepážková. Souhlasil jsem.

„To ale musíte tady vedle na přepážku!“ doplnila paní pojišťovací přepážková. Souhlasil jsem.

„Vy nemáte přihlášku!“ vyštěkla paní pojišťovací přepážková druhá, „musím ji s Vámi vypsat.“ Souhlasil jsem. Po chvíli datlování vylezly z tiskárny č. 1 čtyři papíry A4.

„Musíte podepsat čestné prohlášení, že nemáte nárok na .... (omlouvám se, už nevím na co, pozn. ZdŠ)!“ pravila důležitě paní pojišťovací přepážková druhá a českou uličkou mě přihrála zpět paní pojišťovací přepážkové první. Z tiskárny č. 2 vylezly dva papíry A4.

„Tady mi vyplňte, že prohlašujete, že ta vakcína, co do vás píchli, ... (omlouvám se, už nevím, co jsem o vakcíně prohlásil, pozn. ZdŠ)!“ zazpívala paní pojišťovací přepážková první (nebo třetí?). Nějaká tiskárna vyplivla dvě lejstra A4.

„Tady mi vyplňte jméno, bydliště, datum narození a telefon na Vás!“ přistrčil mi kdosi nějaké lejstro.

„Vždyť jsme to teď dvakrát psali do počítače!“ pokusil jsem se o symbolický protiútok, zatímco vedle na přepážce nějaký nerudný klient neznámo proč posílal pojišťovnu do značně neslušných míst.

„To máme ale v jiném programu!“ narazil jsem na dobře trénovanou obrannou řadu. Souhlasil jsem a z posledních sil něco načmáral do chlívků.   

Paní pojišťovací přepážková třetí (nebo čtvrtá, či pátá, ... už nevím) vzala moje lejstro, hbitě jej předatlovala na klávesnici a z nějaké tiskárny vylezly další tři áčtyrky.  

Pak už jsem to nepočítal; mohlo to být tak patnáct áčtyrek, pět až deset mých podpisů něčeho, tři až pět paní pojišťovacích přepážkových a tak dvacet minut času. Z neznámých příčin mně náhle začínal být sympatický ten nerudný klient, co před chvílí tak pěkně práskl dveřmi.

„A nechcete si u nás sjednat nějaké výhodnější pojištění?“ oslovil mně kdosi v místnosti.

Podlomila se mi kolena. Přesně jak to říkala sestřička, než mně píchla: „může se vám točit hlava, můžete se cítit slabě, může se vám ... (omlouvám se, už nevím, co všechno se mi může, pozn. ZdŠ)!“

Posadil jsem se na lavičce před pojišťovnou a bezďák zahuhlal: „Nemáš búra kámo?“

Dal jsem mu právě utrpěných stopadesát korun a dodal: „A to mi ještě neproplatili píchání!“

„Asi´s nějak blbě píchal, kámo ...." zafilosofoval obdarovaný a odešel mých bývalých stopadesát utratit výrazně efektivněji, než pojišťovna mých bývalých půl milionu.