Kolo a já: Kde je moje hajtra?

Prosímvás, nevíte někdo, kam se poděla moje hajtra? Byla taková černá, otřískaná, rezavá, rozdrncaná, ohnutá, poškrábaná, vočesaná, zasajrajtěná a zapatlaná – ale byla to má nejmilejší hajtra.

A že to byla NĚJAKÁ hajtra! Však mi ji všichni kluci záviděli a všechny holky se za mnou otáčely. I jeden uniformovaný zelený mužík, soukaje se z esenbáckého žigulíka, pravil: "Tak tohle jsem ještě neviděl!" 

Lidičky, to byla hajtra! Když jsem se na ní vyšvihl, svalnaté pružiny pod jejím sedlem se rozvlnily jako vytrénované tricepsy. V dlaních jsem pevně stiskl její ocelové opratě, které jako by chviličku předtím vymodeloval Alfons Mucha. Stačilo ji pravou nohou neznatelně pobídnout a bez váhání vyrazila vpřed.

A prohánět se na ní – to nebylo jen tak. To se panečku muselo umět. Jezdec, neznající všechny její vrtochy, ten neměl moc pěkné svezení.

Když se zabrzdilo přední brzdou, čelist se ráfku občas nepustila a nepřipravený jezdec udělal kotrmelec. Zadní brzda občas, zejména při vjezdu do křižovatky z vedlejší ulice, nebrzdila. Zadní baťova pneumatika se musela po každých třech kilometrech dopumpovávat. Přední světlomet na placatou baterii svítil jen, když se jelo po dlažkách z kopce. Dynamo přídavného světla z favorita občas zákeřně vpadlo do drátů předního kola a nepřipravený jezdec udělal přemet. Při zatáčení doprava občas vypadlo zadní kolo a nepřipravený jezdec u obrubníku chytal zajíce. Přední kolo z favorita bylo o deset čísel větší než zadní, a při jízdě do kopce nepřipravený jezdec udělal leh na záda. Při spurtu se občas urvala šlapka a nepřipravený jezdec jednak pocítil tuhost rámu, druhak o hudebce po nějaký čas mohl se spolužačkami zpívat sopránový part. Řetěz bezvadně fungoval na jakýkoliv maminčin stolní olej, bez povelu zakousl jakoukoli nohavici a nepřipravený jezdec udělal skrčku přes rám vpravo.

Moje hajtra uměla všechno. Několikrát projela Ploučnicí. Jen málo stromů na Českolipsku zůstalo ušetřeno jejího předního kola. Přejela ji vétřieska. Spadla ze skály. Prorazila několik plotů. Přežila tři povodně ve sklepě. Ale jak jsem přestal být klukem, tak se nějak ztratila.

Jeden kamarád má krámek s cyklopotřebami. Samé helmy, trenčkoty, značkové láhve, přehazovačky za pět tisíc a jiné blbosti. „Prosímtě ...“ řekl jsem mu jednou, „takhle nějakou pořádnou hajtru, kdybys měl! To by bylo něco!“

Spiklenecky mrkl a povídá: „Pojď vole, něco ti ukážu! V sobotu jsem to položil u parlamentu.“ Na konci sklepa otevřel devatero dveří a devatero zámků - a o zeď opřena, přebývala tam překrásná, otřískaná, rezavá, vočesaná a trochu ohnutá, příšerná hajtra. Tedy - jeho hajtra.

„Až jednou s těma pitomostma tam na krámě skončím,“ pravil důležitě, drbaje patnácticentimetrovou jizvu na předloktí, „tak tohle bude jediný, co po tom všem zbude. To radši umřu, než bych o to měl přijít.“

"Tývado - zatáčka u parlamentu na Dubický!" zasnil jsem se, hladě dávno vysloužilou jizvu na bradě. A oba dva jsme v tam ve sklepě najednou stáli o nějakých čtyřicet let mladší a krásnější. A což teprve, kdybych i já měl MOJI HAJTRU ...