Tak jsem se dnes konečně přiznal

„Já už se tolikrát přiznal, že mě vlastně ani nemůžou zavřít!“ filosofoval tuhle jeden notoricky známý zlodějíček, jsa v magormarketu během týdne pojedenácté přistižen, kterak mimofinančně nakupuje placatici rumu. „Přiznání je polehčující okolnost – a já se vždycky přiznal!“

Inu, logiku to má. Ostatně, znám i zlodějíčky, kteří vynechali troškaření s placaticemi a rovnou přešli k miliardovým cifrám. Pokud jim to „nevyšlo“, mužně se k tomu přiznali, a nedostali pět let natvrdo, nýbrž třeba jen šest měsíců s podmínkou.

Usoudil jsem, že to není blbej nápad, něco přiznat. Poněvadž jsem zatím ale nedokázal ukrást miliardy korun, natož placatici rumu, nezbylo mi, než přiznat něco jiného. Ale co? Sklerózu? Hlad? Nebo snad nevěru?  

Až teď v pondělí jsem na to kápnul. Seznav, že už nepomůžou žádné další výmluvy, kličky, obezličky a odklady, rozhodl jsem, se že už dál nebudu mlžit a že se přiznám. Ať to mám rychle za sebou!

„Dobrý den. Tak tady je to mý přiznání!“ pravil jsem hrdě, nahýbaje se s lejstrem přes pultík, „doufám, že tentokrát to mý přiznání už bude zohledněno při konečném rozhodnutí ...“

„Co jako bude zohledněno?“ nechápala žena za pultem.

„No přece to, že jsem se přiznal! A ne poprvý!“ podivil jsem se, že tady to pravidlo o polehčujících okolnostech neznají.

„A přiznal jako k čemu?“

„No k tomu, co je tam napsaný!“ informoval jsem paní zapultovou.

„Proboha – co jste tam zase napsal, pane Šindlauer?“ začala protistrana tušit souvislosti.

„Já? Nic! To už tam napsaný bylo. Helejte – tady: Přiznání k dani z příjmů fyzických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) za zdaňovací období  (kalendářní rok) ... nebo jeho část od .... do ... dále jen „DAP“. Já to akorát vyplnil a podepsal,“ hlesl jsem skromně.

Nuže, uvidíme, jestli berňák vyměkne, a jestli mi tentokrát aspoň něco odpustí. Vždyť já už se tolikrát daňově přiznal, že bych vlastně už ani žádné daně platit nemusel – no ne? Zdravím, ZdŠ