„Tak jak? Zpíváš si?“ povykuji napříč naší Broadwayí, vida Jardu. „Tovižejo! Akorát nesmím moc votvírat hubu, aby mi nevypadly zuby!“ burácí ctihodná odpověď a chodci pohoršeně se obracejíce vrážejí do kandelábrů.
Abych ušetřil rodnému městu za opravy kandelábrů a zdravotní pojišťovně za sešívání hlav, ochotně osvětlím, proč si kámoš zpívá.
Kdysi dávno, aby kulturní vývoj školáka neskončil řvaním na dvoře a močením do okapu garáže, donutili nás rodiče ke sborovému zpěvu, k němuž jsme se dvakrát týdně museli dostavit do Okresního domu pionýrů a mládeže. Ten se nalézal poměrně daleko od bydliště a tak jsme tam jezdívali na kole, zpravidla přes nějaké kulturně-osvětové zařízení, například kovošrot. I stalo se jednou, že nám cestu od kovošrotu ke sborovému zpěvu přehradil nákladní vlak a nehodlal se pohnout z místa. Jelikož objet jej a použít přejezd tři sta metrů vedle nepřicházelo z prestižních důvodů v úvahu, jali jsme se vlak podlézat, vláčejíce s sebou ta nešťastná kola. Jarda jednak nepatřil do našeho Kroužku mladých sebevrahů, jednak odmítl nechat si železničními dvojkolími rozšmelcovat zánovního favorita, a tak zvolil „horní cestu“, totiž průlez brzdařskou budkou na jakési cisterně.
Když byl s rvaním řidítek skrz tu budku v nejlepším, vlak se rozjel a Jardu jsme potkali až druhý den ve škole. Na jedno oko neviděl a mohl sedět jen na levé půlce zadnice, neb jeho ségra ho doma nabonzovala, že na zpěvu nebyl, bezplatnou přepravu nákladním vlakem z České Lípy do Bakova nad Jizerou jeho živitel nějak nepobral a neúčinkoval ani silný argument „ale já jsem si zpíval!“ Jarda ovšem mezi námi povýšil na kinga.
Abych pravdu děl, on ten argument opravdu asi moc nezabírá. Když jsem kdysi dávno zapíjel narození potomkyně, šťastná maminka to rovněž nějak nepobrala a když jsem se mužně ohradil „ale já jsem si zpíval!“, několik dní se mnou nemluvila.
Nu – čo bolo, to bolo. Terazky, keď mi býva ťažko, rovnako si spievam, ale radšej to nikomu nepovedám. Do boha - ale keď cez tu našu staničku pôjde dajaký nákladný vlak s hentým brzdárskym bazmekom ... prečo by king nemohol byť aj päťdesiaťročný? Veď taký ... do riti!
Blbej kandelábr!
Ale já jsem si zpíval!
