Vůbec jsem se s tím nepáral a slečny za knižním pultem se optal přímo: „Máte Černocha?“ Okolní zákaznictvo strnulo v hrůze a roztěkaný pan knihkupec do dramatického ticha zavyl „jauvajs!“, jak mu kasa přirazila prsty.
„No dovolte!“ kuňkla dívčina, kryta barikádou knižních novinek.
„Ale ne,“ zazubil jsem se v rámci schopností mého zubaře, „můj starej Černoch už dosloužil, tak potřebuju novýho!“
„Nereagujte na něj slečno, je to provokatér!“ vypálila krátkou dávkou z poza regálu nějaká literaturou moderního faktu vycepovaná zákaznice.
„Ale já myslím toho Černocha s velkým Č!“ informoval jsem zděšenou veřejnost.
„Je to rasista a ještě k tomu čuňák!“ odhalila uvědomělá kulometčice moje rasisticko-sexuální rejdy, a vyčítavě šlehla slovním bičem: „že se nestydíte!“
„Proč bych se měl stydět!“ pozvedl jsem prapor odporu dotčen, „nemůžu za to, že ...“
„Počkejte,“ zavelel bitevnímu poli knihkupec, ofoukávaje nafialovělé prsty, „on myslí Černocha, Strojnickou příručku – viďte?“
„Uff!“ vydechl jsem ulehčeně, vysvobozen ze spárů korektně multikulturního pekla. „To se hned pozná odborník na svém místě!“
„No jo,“ pravil odborník-osvoboditel, „ale tu příručku nemáme.“
Občanský dohled z hloučku zákazníků na okamžik polevil v pozornosti a knihkupec, úzkostlivě zkřiviv ústa odvrácen od pléna zašeptal: „Ale mám pro vás toho Orwella, jak jste se ptal posledně!“
Nenápadně sáhl do barikády na pultě a vyňal z ní svazek knižních reklam, jako by nic obalující něco tvrdého a placatého. „Nic jsem vám neprodal!“ houkl šeptem.
„Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jestli jsem tu náhodou byl, tak jsem zrovna spal; tu knížku jsem našel u nádraží na chodníku a zrovna jsem na cestě odevzdat nález na policejní služebnu,“ vzpomenul jsem neprůstřelného alibi mafiánů staré školy.
A Orwella jsem doma vtlačil do police hned vedle Slabikáře z roku 1973. Ten prý už je na indexu.
