a my dva řečníme na nádražní lavičce v Březnici. Vlak jede za hodinu a nám to nevadí. Povídáme si, z někým odhozené plechovky opodál odkapává lektvar renomované značky a kanálovou mříží opouští svět náš vezdejší.
Já jedu do Rožmitálu a zpátky jen tak, poněvadž mám volno a ani nevím, kam jsem dal klíčky od auta. Můj přísedící už léta auto nemá, jezdí vlakem a dívá se, jak je zem krásná..
Večer dorazím někam na sever ke Staré řece a zítřek je mi šumafuk. Můj přísedící se večer vrátí do pensionu ve Vráži a dá si skleničku na dobrou noc. O zítřku nemá žádnou představu a těší se na něj.
Večer si do nějaké hospody zajdu na utopence s cibulí a pivem. Můj přísedící se těší na ranního lahváče, co se mu přes noc vychladí v jezírku u lázeňského parku.
Na všechno, co potřebuju, mi stačí šest kapes. Mému přísedícímu se strašně líbí, jak Švejk na otázku „proč u sebe nic, ale vůbec nic nemáte?“ odpovídá „protože nic nepotřebuju.“
Jedna z mých kapes je děravá a mince mi skotačejí pod nohama. Mému přísedícímu včera na tancovačce v Miroticích ruply gatě na zadnici, když se galantně shýbal dámě pro kapesníček na zemi.
Chechtáme se tomu a libujeme si, jak príma jsme si popovídali. Můj přísedící se od té doby, co mu paní odešla na onen svět, snaží každý den si s někým takhle porozprávět, aby se mu žilo líp.
Už na odchodu se ptám, zda je to dlouho, co si vždycky takhle s někým popovídá. Můj bývalý přísedící přímo září „příští pátek mi bude dvaadevadesát - tak zase někdy!".
Mávám fírovi rožmitálského motoráku, aby na mne počkal.
V převodovce to koplo a já se ještě letmo ohlížím po bývalém přísedícím. Zrovna postává nad kanálem a placírkou promyšleně pošupuje tu pohozenou plechovku, jako by rychtoval trestný čut do pravého horního rohu odpadkového koše.
Tenhle borec nikdy v životě žádný energetický nápoj potřebovat nebude. Doufám, že já taky ne.
