Taky jsem na ty nápisy koukal, když se v 70. letech minulého století "řítil" rychlík do Prahy. Ještě tam bylo azbukou Něvysovyvajtěs iz akon, potom německy Nicht hinauslehnen (nebo tak nějak) a potom francouzsky Ne pas se pencher au dehors (nebo tak nějak). Z výše uvedeného plyne, jakými neužitečnostmi má člověk zaneřáděný mozek...

Zdeňku, znáš toto (pokud to není Tvoje? :-))))

http://www.zastavkopedie.er.cz

Ne, to není moje. To je na mne moc nudné.

A oči plné sazí a černý šmouhy na tváři rozmazaný poplivaným kapesníkem matkou.

Ano, asi tak. Po jízdě vlakem od Máchova jezera domů do České Lípy jsem se od topiče na "papoušku" odlišoval jen výrazně nižším věkem.

Ještě riscaldamento electrico.

V tak luxusních vozech jsem zase nejezdil ...

Super Nedávno jsme jeli "Pražský Semering" - klasický motoráček, okno otvírané klikou. Dříve šlo otvírat i u rychlíkových vozů z NDR (to rychlíkových nutno brát s rezervou, vyjímečně se jelo 80Km/h. To okno se otevřít muselo, aby ním bylo vůbec vidět a ještě jedna veledůležitá funkce - sloužilo jako bezva otvírák na pivo! :))

https://enders.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=569661

Jasně - a okenní rám obvykle nesl stopy po stovkách otevřenejch piv!

Noční vlak zastavil uprostřed pšenice,

ospalost zvolna se začala ztrácet,

když jsem se, vylákán úplňkem Měsíce,

navzdory zákazu vyklonil z okna.

Předtím jsem neznal, jak vůně je schopna

zarýt se do hlavy, když je vám dvacet.

Děkuji za milý návrat k vláčkům...kterými jsem ještě jezdila. Přiznávám, že se sentimentem vzpomínám na cíle těch cest, protože vedla většinou za babičkou, někdy za láskou nebo přáteli, na samotné vlaky už tak ráda ne. Bývalo hodně, hodně neútulno a cesty s dětmi byly i pro mne, poměrně nefnukavku, se zatajeným dechem.

Ale i tak to vzpomínky halí spíš do těch cest přes celou zemi za vojákem...a na Sázavu... a to vinných sklépečků....no jo.

jo, to už v pinďolínu člověk asi moc nezažije!

Před léty jsem parkrát v Rusku (tehdy ještě Sovětském) jel vlakem a na vlaku byli 3 muži - nádražáci: Dva na mašině a třetí na konci posledního vagonu. Ten měl v ruce praporek a když jsem se míjeli s protijedoucím vlakem, vztyčil v okénku ruku se srolovaným praporkem. To znamenalo, že je u nás vše v pořádku. Pak měl jakousi dýmovnici, kterou by kus za vlakem zapálil, kdybychom náhodou zůstali stát na trati. A ještě měl další povinnosti, které jsem zapomněl.

Transsibiřskou magistrálou projíždí vlak, když uprostřed pustých sibiřských rovin náhle zastaví a hodinu se nic neděje. Jeden z cestujících jde zjistit, co se stalo. Přijde ke strojvůdci a ptá se: „Što slučílos?“ Strojvůdce se vykloní z okénka a zakřičí: „Náda padaždáť, izměňajem mašínu!“ Vrátí se tedy zpět a oznamuje ostatním, že došlo asi k nějaké technické závadě a je třeba vyměnit lokomotivu. Po dalším několikahodinovém čekání už vystoupí všichni cestující a jdou k čelu vlaku. Tam se jim naskytne neuvěřitelný pohled. Lokomotiva nikde, jen na železničním náspu sedí vysmátý strojvůdce s lahví v ruce a volá na ně: „Vsjo charašó. Ja užé izměníl mašínu... Za vódku!“

Невысовывайтесь из окна!

Díky! Taky jsem se nahýňal, co to šlo...

Já to chtěl taky napsat v téhle řeči, ale azbuku mi to mění v nějakou rozsypanou rejži.

Tak já jsem na tom tak, že pamatuju dřevěnou 3.tridu vagónů, jiskry za oknem, pod oknem na vytahování okna řemen s dirkama, kovový vyklápěcí popelník, podávání kočárků, kol atd. jako spoluzavazadlo, vagony byly zelené a v Chocni na konci nástupiště naší mašinku kujebaka (Vysoké Mýto - Kujebina) ...

Dnes jsem ráda, že do vlaku se dá nastupovat bez schodů, protože do těch minulých vagonu bych se už po těch schodech nevyskrabala.

Ráda jsem dala karmu...

Samozřejmě, každý jednou budeme vděčni, když do těch schodů nebudeme muset šplhat. Ale na druhé straně, dokud budu moci, pojedu klidně i na prorezavělé střeše (tedy, pokud mě udrží) rozvrzaného hytláku.