Jak mě slečna zase neulovila

Ale začala si ona sama. To ona v pátek v pět odpoledne zavolala. To ona zapěla uvítací árii, že v zájmu čehosi je náš hovor nahráván. Já jen důstojně odvětil „nápodobně, já nahrávám taky“, ačkoli na mobilu kromě smáčknutí tlačítka „příjem hovoru“ neumím nastavit vůbec nic.

Asi podobné pokusy trapných páprdů o vtip měla na tréninku a tak rovnou spustila sloku o jakémsi bonusu, když budu elektřtinu nakupovat nějak jinak.

„Slečno, víte, kolik já dám ročně za elektriku?“ optal jsem se sladce v domnění, že se křehké stvořeníčko tam na druhém konci hovoru culí do obrazovky, která na mne žaluje úplně všechno včetně toho, že ve verštatu křečkuju posledních patnáct poctivých žárovek stovek.

„Šestset korun“ poradil jsem. Ona souhlasně dýchala, jako by jí plus mínus nějaký takový nesmysl říkali všichni kunčofti, a já vznesl posměšný dotaz „co za bonus mi na tohle chcete nabídnout?“   

Že prý to je bonus ani ne tak za spotřebu, ale za to, když se u nich připojistím.

„Ale já už jsem pojištěnej u vézetpé“ namítl jsem suše, očekávaje, že z mobilu křepce vyskočí dívčí ručka a rozpleskne se o mojí prostořekou torbu.

Majitelka ručky ale volila nenásilnou cestu. „A kolik platíte pojistku?“

„Asi tak, jako je Váš plat“ pokusil jsem se jí setřepat.

„To myslíte jako za dnešek?“ držela se dívčina.

„Ne, měsíc“ povzdychl jsem, vzpomenuv výplatnice, co jsem si po obědě vzal v účtárně.

„Jaký měsíc?“ polkla nejistě.  

„Ten, co tiše pluje černou noční oblohou“ děl jsem hlasem, že by i Jirka Bartoška záviděl.

V hlavičce jí to hlasitě šrotovalo. Být mužem činu, měl bych ji neprodleně pozvat na sbírku motýlů. Jenže tu mi manželka už dávno rozprášila po lučinách. Zmohl jsem se alespoň na věcný dotaz „Tak - máte to nahraný?“

„Mám“ pípla a znělo to, jako kdyby opravdu za oknem vyhlížela tu fascinující Lunu.

„Tak pojďte, půjdeme domů“ navrhl jsem, „máte taky už padla?“

„Mám. Teda - nemám“ zírala na Lunu a vypnula mě ze světa. Možná princezna Měsíčnice na tu Lunu uhranutě hledí ještě teď a zapomněla jít domů, což je v pátek v pět odpoledne politováníhodné. Chudák, zase mně neulovila.