Chalani jeli a jeli ... až jeli 162 km/h

Umíte auto rozjet na stošedesát? No, aby ne - to přece na dálnici zvládneme skoro všichni. Umíte na stošedesátku rozjet lokomotivu? Už je nás nějak méně – že? (Sebe nepočítám, já jsem kdysi rozjel „brejlovce“ na ubohou osmdesátku.) Nicméně s elektrickou lokomotivou to nic těžkého není.

Kolik je dnes v Česku lidí, kteří umějí rozjet na stošedesát parní lokomotivu? Dva? Tři? Nebo snad pět? Nevím. Mne by tedy k takové šílenosti nepřemluvili.

27. srpna 1964, před půlstoletím, pan Róbert Procházka otevřel regulátor, a škodovácký dvěstětunový „albatros“ se rozjel po zkušebním okruhu u Cerhenic. Ne poprvé. Chalani z bratislavského depa, kam tihle parní oři náleželi, tehdy na okruhu jezdili jako doma. Bylo potřeba vyzkoušet nové vagóny; pro elektrické lokomotivy ještě na okruhu nebyly „dráty“ a výkonné československé motorové lokomotivy teprve nesměle shlížely na svět z rýsovacích prken.

Pánové Procházka a Houba v budce supícího velikána nijak netlačili na pilu. Ono když od parní mašinky něco chcete, tak na ni nesmíte tak zhurta. Šest kilometrů potřebovali chalani na dosažení sto-dvacítky, což byla největší dovolená rychlost v běžném provozu. Když objeli první kolo, tedy něco přes 13 kilometrů, ukazoval rychloměr v měřícím vozu 151 km/h. A chalani jeli, a jeli, a po dalších sedmi kilometrech jim naměřili 162 km/h (to už ručička rychloměru na lokomotivě byla tak trošku „za rohem“).

Že se vám těch 162 km/h zdá málo? Kolik má váš plechový miláček v techničáku? 218 km/h? Fajn, tak miláčka rozjeďte na 293 km/h. Matematicky je to totéž, jako místo 120 jet 162 km/h. Co říkáte? Že těch 293 km/h miláčka bude bolet? Inu, asi bude. A vidíte - to má miláček slabé dvě tuny. Albatros 498.106 jich měl dvěstě.         

Boha jeho – boli to frajeri ....