Jaká to vzácná chvíle, jaké to nevýslovné štěstí!

Nebylo mi přáno býti u velkých okamžiků lidstva - třeba když naši předkové poprvé ugrilovali mamuta, když ukuchtili první pivo či vydefenestrovali zastupitelský sbor - ale teď jsem si to všechno vynahradil: byl jsem u toho, když byl poprvé prakticky využit průkaz energetické náročnosti budovy!

Jednou to prostě přijít muselo. Někdo osvícený musel z davu zabedněnců a zpátečníků vystoupit, sáhnout do žumpy posměšků, pomluv a hysterie, vytáhnout odtud ono posvátné lejstro a zvolat: „Hle, lidé - zde, zadupána, leč neumlčena, spása naše dýše! Světlo toť na konci tunelu, jímž cesta k výhradně světlým zítřkům v potu tváře ražena jest!”

To bylo pošklebků, to bylo ťukání na čela, to bylo jedovatých slin, že takovou hovadinu nebude nikdo nikdy potřebovat! A vidíte - potřeboval!

A jak se to vlastně semlelo? Inu, Jarda, co bydlí pod námi, podle vzoru „Průkazu energetické náročnosti budovy“ ve vožralství nakreslil a na chodbě u schránek vyvěsil „Průkaz finanční náročnosti manželky“ pro případ, že by o ni někdo někdy projevil zájem. Ta s ním už tři dny nemluví a on je tím nejšťastnějším chlapem v baráku.

Pánskou část našeho výboru vlastníků bytů to děsně zaujalo a iniciativně jsme upozornili, že náš barák ten průkaz náročnosti už potřebuje taky. Bohužel, zpátečnická dámská většina výboru nás překřičela a navíc do zápisu ze schůze prosadilu vsuvku „to by se vám líbilo, vy bejci, co? Kdepak!" Večer pak Franta, co bydlí nad námi, z balkónu šeptal, že mu někdo v gúglu zablokoval slova „průkaz“ a „náročnosti“, a já zase doma zjistil, že mi ze šuplíku psacího stolu zmizely všechny červené, žluté a zelené pastelky.

Že by tedy první použití průkazu energetické náročnosti budovy bylo zároveň použitím posledním? No jo, tak v tom případě holt průkaz asi poputuje zpátky tam, co už byl, tedy ... do žumpy.

Jaká to bude vzácná chvíle, jaké to bude nevýslovné štěstí! Průkaz bude v žumpě a já budu zase mít v šuplíku psacího stolu červené, žluté a zelené pastelky.