Jeli jste vlakem rychlostí 300 km/h?

Ne? Inu, na českém koridoru mezi Rostoklaty a Tuklaty se toho už asi nedočkáte. Ostatně, v tom třistakilometrovém kalupu byste za oknem místo Rostoklat viděli tak akorát betonovou šmouhu, pokud byste zrovna nefrčeli tunelem. 

Jistě, chápu; máme jednadvacáté století. Na Rostoklaty ani Tuklaty není čas. Spěcháme. Do práce, z práce, za obchodem, za rodinou, bůhví za čím. Vždycky někam.

Rozhlédl jsem se interiérem vagónu. Támhleta paní se tváří jako kdyby právě spolkla pocitronovaného švába. Chrápajícímu tlusťochovi u okna co nevidět vypadnou zuby. Slečna naproti šilhá do mobilu. Kravaťák honí kursor nějakými tabulkami v notebooku. Za oknem se střídají beton, tunely, barevné šmouhy, výhybny a útržky rozmazaných krajin.

„Zavedení železnic bylo by na úkor veřejných zdravotních poměrů, pohyb rychlejší 41 kilometrů v hodině by cestujícím nevyhnutelně způsobil mozkové otřesy a šílenství, v obecenstvu u trati pak závrať a nevolnost. Byla-li by železnice zavedena, bylo by nezbytné ukrýt ji mezi dva ploty, vysoké jako lokomotiva a vagóny“ (Bavorská královská lékařská rada, 1837) 

Na displeji informační tabule svítí 300 km/h. Sundal jsem brejle a pohleděl skrz okno. Zrovna jsme svištěli výhybnou. U baráku zevloval nějakej nádražák. Cože? Musel jsem se tomu zasmát. Z ničeho nic se vagón rozdrncal na výhybkách. Podivil jsem se, že hned za stavědlem byly závory přes polní cestu. Chtěl jsem se na to trochu líp podívat a vstal jsem. Až teď jsem si všiml, že okno mělo nahoře držadlo a dalo se spustit dolů. Zmaten jsem se vyklonil a pohlédl podle soupravy. Mašinfíra čouhal z bočního okna a šklebil se na nějakého dědulu v zahrádce u strážního domku. 

Na nádraží jsme čtvrt hodiny čekali, než přijede vlak odnaproti. Koupil jsem si pívo a párek s hořčicí, křenem a chlebem, mohl jsem si to všechno sám donést ke stolu, nemuseli mi dávat ujištění, že je to pivo, párek, hořčice, křen a chleba, a nepotřeboval jsem návod k tomu, jak to sníst.  

Rozpačitě jsem si sedl. Na displeji informační tabule svítilo 41 km/h. Uličkou mezi křesly přicházeli tři postarší muži, trochu staromódně oděni. Ten první se otočil ke kolegům a podotkl: „Meine Herren, das ist der Kerl.“

Pak se ke mně naklonil a tiše řekl: „Pane, chápejte - máme jednadvacáté století. Bavorská královská lékařská rada už není.“ A nějaký hlas k tomu dodal: „Nächster Halt Nürnberg Hauptbahnhof. Next stop Nürnberg main station.“

Chápu. Máme jednadvacáté století. Škoda. Zdravím, ZdŠ

zdroj obrázku v perexu: http://wn.com/thalys_amsterdam_paris