Prý mohou. Tak jsem včera ráno, povstav z pelechu, narukoval před zrcadlo v předsíni a přemýšlel, co tam provozovat, abych viděl, zda jsem zblbnul nebo ne.

Kontrolní přepočet nohou, rukou, hlav a jiných částí těla na moji psychiku zjevně žádný vliv neměl. Tak jsem nahodil mužnou korbu s poněkud sejrovitými bicepsy, ale i po splasknutí jsem si připadal normální. Vzhledem k omezeným rozměrům předsíně nepřipadaly v úvahu nějaké náročné pohybové kreace, tak jsem alespoň počal vyplazovat jazyk a hýbat knírem a obočím, což k duševnímu zhroucení rovněž nevedlo, ale vzpomněl jsem si, že se mám oholit. U zrcadla v koupelně jsem spíše než eventuálním projevům mdlého ducha pozornost věnoval tomu, abych si neamputoval rypák. I z koupelny jsem odcházel evidentně normální.

Když jsem poté v předsíňovém zrcadle ještě zběžně kontroloval, zda jsem si na cestu do práce oblékl kalhoty, zda mám kulicha švem dozadu, a zkušebně zacvakal protézou, zjevila se v předsíni manželka, vece: „Krasavec inteligentní! Abys u toho zrcadla nezblb!“ Nastala delší rozepře, za jakých okolností lze u zrcadla zblbnout a kdo u něj tajtrdlíkuje více a proč, přičemž jsem opakovaně zdůrazňoval, že v tom článku pravdu neměli, neboť navzdory mnohaminutové produkci u zrcadla na sobě žádné odchylky psychického rázu nepozoruji.

Také pan primář nic takového neviděl a proto lapiduchům dovolil prodloužit mi ty kožené řemeny na rukou, abych na notebooku zvládl trojhmat Ctrl + Alt + Delete a po přihlášení mohl napsat tuto zprávu. Zdravím, ZdŠ