Je to ještě železnice, nebo už betonice?

Až jednou lidstvo nebude sto uhňácat beton, poněvadž mu dojdou cyment, šutrák i voda, myslíte, milí zelení, že to bude znamenat konec stavby dálnic a jejich přivaděčů? Ne, ne. Skončí stavby železnic!

A přitom je to tak libozvučně česky – „železnice“, zatímco mnohé věhlasné jazyky se většinou zmohly jen na poněkud vágní „železnou dráhu“! Inu, když je to ze železa, tak to logicky musí být „železnice“. Ostatně podobně libozvučně zní „silnice“, čili „silná cesta“ ve smyslu že se nerozpadne pod kdejakým trakařem. Ačkoli ...

No jo, ale co je to ta „betonice“ v nadpisu? Logikou předešlého odstavce by to měla být „betonová dráha“. Ale - když po ní jezdí respektive budou jezdit vlaky?

Nedávno mne nenapadlo nic lepšího, než se podívat, kterak se budují železnice jadnadvacátého věku. 

Po pravdě řečeno, stavbu železnice už jsem jednou před čtyřiceti lety viděl. Staveništěm jsem mohl bloumat jak jsem chtěl a jediné, co tamní stavařstvo zajímalo, bylo, zda tam nekradu cement, jehož maloobchodní prodej byl tehdy značně mimo schopnosti národního hospodářství.

To dnes jsme vpředu tak, že se to někdy až bojím nazvat pokrokem. Kdepak jen tak courat staveništěm. Dostal jsem červené holínky č. 49, neméně červenoskvoucí blembák, odrazovou vestu jak na dálnici D1, hodinu do mne hučeli, že se musím držet party, nešlapat na dráty ani na zem spadlé, nesmím na stavbě fotografovat osoby bez jejich souhasu a nesmím předběhnout medvědáře, co nás stavbou povede.     

Poctivě ovšem uznávám, že je jistý rozdíl mezi stavbou osmikilometrové přeložky evropsky poněkud méně významé tratě z České Lípy do Vlčího Dolu a bezmála stokilometrovým kolejovým blázincem, jímž zespoda prošpikovali Stuttgart.   

Na stuttgartském nádraží jsem už potkal zjevení všelijaká, tak proč by se tam taky jeden neškodný plašan od Ploučnice nemohl dostavit v holínkách, blembáku a kaťatech od Nguyena za 50 korun?

Oholínkovaní krtci pod městem aneb tunelový pochod ze Stuttgartu do Bad Cannstadtu. Husím pochodem jsou to dvě hodiny, vlakem tři minuty. Ovšem vlak tady nebude každých třista metrů zastavován medvědářem, vysvětlujícím, že 95 procent stavebního materiálu připadá na beton a železobeton, 4,5 procenta na dráty a kabely a 0,5 procent na kolejový svršek.

Medvědář se urazil, když on o nejmodernější poloviční kolejové křižovatce s vnějšími jazyky coby chloubě německého strojírenství nadšeně mluvil pět minut, načež já ho jednovětně doplnil, že u nás v Rynolticích jsme přesně tohle měli už v roce 1940 a bylo to taky z rajchu.   

Lidé dobří, co je to za výhybku, když si ji nemůžu přehodit? Jo pane, to není jen tak, házet tady v tunelu veksle! Kdepak výhybkář s klíčem a praporkem; tady musíte mít sevomotor s přestavníkem, trojnásobnou kontrolou polohy výměn a zhášecí zařízení, kdyby to blaflo, a všechno je to řízený počítačem na druhým konci nádraží. „A co když blafne ten počítač?“ vyzvídal jsem systematicky. „Tak do něj Helmut na stavědle zvrne kafe, no!“ nevím proč nevrle utrousil medvědář, který mi ty Rynoltice zjevně nehodlal odpustit.      

Zatím to na to moc nevypadá, ale tudyma opravdu zanedlouho budou ze Stuttgartu startovat rychlovlaky do Berlína, Mnichova a České Třebové. Akorát tu snad nebudou mít tu nazelenalou diskotéku, jinak by trochu víc odvázaný mašinfíra mohl začít trdlovat v dvoudobém rytmu, čímž by bezpečnost železničního provozu velmi utrpěla.

A tudy pofrčí podobné vlaky třeba do Paříže, Bruselu či Hamburku. No, řeknu vám, jako mašinfíra bych se asi dost nudil.

Konečně co do vzezření aspoň trochu „normální“ tunel, i když betonový! Taky ještě nemá ke stropní klenbě přidělané držáky s nataženým trakčním vedením. Pokud bude jednou v Německu dráha pro důchodce z ciziny zadarmo, možná tu ještě někdy pojedu vlakem – ale takhle ten tunel už určitě nikdy neuvidím.

Ecce – železo! I když tohle spíš vypadá na nějakou fajnovější ocel, vymáchanou v přesně definovaném metalurgickém sajrajtu. Však tyhle prvotřídní vrtule budou muset kolejnice v betonu držet aspoň dvacet let, jak pravil medvědář. Ty vrtule v Rynolticích byly z bůhvíjaké skládky šrotu v rajchu a vydržely šedesát let, doplnil jsem přičinlivě.

Inu, neměl to pan medvědář jednoduché, když vodil v podzemí jednoho mírně informovaného plašana od Ploučnice a Vlčího Dolu. Ovšem jednoduché to neměl ani já, po tři hodiny byv držen v betonové džungli pod nádražím. Proto jsem na perónu nahoře mohl slastně poznamenat: sláva, aspoň že na těch lokomotivách není ani kousíček betonu!

A kam lidské oko v rámci nádraží dohlédne, všude železo - i v kolejnicích, i ve stožárech, i v drátech – zkrátka, tohle JE ŽELEZNICE. I za cenu pohlavku od pana profesora metalurgie, který by mne za nehorázné opomenutí oceli u zkoušky doživotně nezapsal do indexu ani aspoň tu kýženou trojku.

No nic. Železnice nebo betonice – když cestující jednadvacátého století jede vlakem 250 km/h a místo do okna čučí do mobilu, může mu to nakonec být úplně jedno. Aspoň že ta matička příroda ještě není tak moc vybetonovaná.

Naštěstí v naší domovině s problémem železnice / betonice nejspíš nebudeme mít vůbec žádné starosti. Až u nás začneme budovat to, co mají dnes germáni ve Stuttgartu, zjistíme, že to nepůjde, poněvadž cyment, šutráky a vodu jsme dávno vyplácali na všelijaké nepotřebné pitominy. Což bude koneckonců konečně trochu rozumná a pravdivá výmluva, na rozdíl od dnešních nekonečných výmluv, proč to nejde.

Mimochodem, Němci tuhle stavbu začali plánovat roku 1986 a dodnes ji nedokončili. Vždyť co to stálo úsilí, než pro jednoho plašana od Ploučnice a Vlčího Dolu v létě roku 2023 splašili holínky velikosti 49!  

Fšecky obrázky jsou moje.