Zpěvník je proradná mrška

jež stárnoucímu zpěvákovi bez kapky soucitu připomene nejen jím zapomenuté texty a akordy, ale i jeho bezstarostné a bezelstné mládí, dělající si prču i z vážných věcí.           

Vždyť vezměme jen onu chvíli, kdy zpěvák požádá zpěvník o pomoc.

Dříve: zpěvák uchopí zpěvník a kytaru, usměje se na posluchače a počne pět.

Nyní: zpěvák týden dumá, kam zpěvník zašantročil, pak jej týden hledá, načež zjistí, že potřebuje brejle, hodinu je hledá, poté pátrá po kytaře a objeví, že jí chybí struna, ale už si nevzpomene zda je to éčko nebo háčko (nicméně má radost, že nezapomněl mnemotechnickou pomůcku, že struny jsou od tenkých po tlusté v pořadí dle věty Emil Hodil Granát Do Atomové Elektrárny), pak hledá strunu a kombinačky aby ji napnul. Mezitím zapomněl, kam odložil zpěvník a brejle, a posléze je šťastně naleznuv, marně se pokouší třicet let starou strunu dle její tloušťky identifikovat a odhodlaně ji nazdařbůh napne tak inženýrsky, že struna praskne. Toho zpěvák umně využije k výmluvě, že na pětistrunnou kytaru pochopitelně nelze hrát, ač ve skutečnosti si ulehčeně oddechne, že před posluchačkou, jež ho provází už třicet let, nebude muset hýkat jako Zilvar z chudobince, nevypadnou mu zuby, za vzor mu nebude dáván božský Kája a soused se nepřijde optat, zda nemá přivolat lékaře.  

A tak nynějšímu životem ošmirglovanému pěvákovi nezbude, než zpěvník toliko mlčky prolistovat. Leč koneckonců je to taky docela fajnová zábava.

Mladistvému zpěvákovi písnička od generačně staršího Wabiho sice nic tak zvláštního neříkala, ale zato si její zápis vyšperkoval akordy hned ve dvou alternativích tóninách, chtěje se elegantně vyhnout prsty lámajícímu F#mi.

No to je voda tý vole! možno světácky pěti dle předlohy Hop-tropáků. Opěvovaná plavba po Lužnici indiánskou lodí, získanou za 42 lahví rumu, sice nedopadla tak úplně podle původních představ a jak dí závěrečný text zbyla nám žížeň akorát, ale vzpomíná se na to dobře.

To bývali druhdy Pacifici ještě mladý holky a kluci, jak zpívávali, že dál dál dál, co řeka pramení, tam kde břeh ukrývá drahý kamení. Jak se tak dívám na ten obrázek, jsem dnes strašně rád, že sice ani já nemám barák bílej v modrým pobřeží, zato ale šťasten mohu spát.

Co chvíli i dnes Michal zpívá z rádia, že snad jsem si zmýlil čísla vlaků, načež ho přivítal kouř náklaďáků a louky plný paneláků. A propos, může jezdec na koni na křižovatce popojet dopředu k lajně, jako můžou motorkáři?    

Jistou slečnu Thunbergovou ještě čápi pro logistiku novorozenců neměli ani v plánu příští pětiletky, když já už neohroženě agitoval proti drancování našich socialistických lesů, inspirován Wabiho angažovanou písničkou o lese, jehož zas nám vzalo kus auto cizí značky.    

Výtvarně rozjímat nad zpívanými soudničkami Ivo Jahelky je fakt  tvrdá šichta. Tak třeba Jak jsem si uchoval čistý trestní rejstřík se zdá úplně jasné: šoférovi vracejícímu se autem s rodinkou ze svatby (na níž se jeho dvouletý synátor nacucal kořalky jak zákon káže), při náhodné silniční kontrole poněkud zezelenala trubička. Přistižený však hlídku obalamutil, že reakce v trubičce souvisí si s počasím, ta proto může klidně zezelenat i klučinovi co chrní tady vzadu, načež příslušníky zviklal rázný přístup k věci a svolili k fouknutí děckem přeci, a když i u Mirečka trubička barví se po chvilce jako u strašnýho opilce, nakonec jim nezbylo, než aby po tomhle uznali, že fakt vadný trubičky dostali …. 

Tímhle jsem sice doprovodil, jak Mirek Hofmann (a po něm i já) zpíval hej Joe, buď prosímtě tý dobroty a kup si nový kalhoty a neplivej i na boty před dámou, ale vypadá to, že převažující inpsirace přišla od jednoho ze sedmi statečných. Mimochodem, i obrázek samotný mi jednou posloužil coby inspirace, když jsem prakticky ověřoval, jak je zobrazená situace pohodlná. Není – záda bolela jak sviňa a v pravé noze mě chytla křeč.

Písniček o náklaďácích a nekonečných silnicích jsou na světě mraky. I Michal Tučný svého času děl, že zase vyrážíme já a můj náklaďák, jen proto mi říkají noční pták. Ve správné písničce na toto téma samozřejmě nesmí chybět stopující vandrák, případně krásná stopařka. Pokud ale vím, v žádné písničce čundrák na Route 66 nestopnul náklaďák  řka “helou, jedeš do Plzně?”  

Toulat se sám tou rosou čerstvejch rán, zpívat si blues, jít s hejnem černejch vran, zaujali mě Pacifici, zatímco kamaráda jednou u Berounky neobyčejně silně zaujal nevšedním intelektem obdařený uniformovaný orgán.       

Tímto žádám příslušné orgány o potvrzení mé účasti v ekologicko-klimaticko-protimužsko-rasově-genderově vyváženém-protirodinně-bolševickém odboji, Jako důkaz předkádám vlastnoruční illustraci Červené řeky, písničky od Greenhornů. Předmětná illustrace je vyvedena pastelkami snadno a nezávadně okousatelnými, a na papíru stejném, jaký jsme spolužákovi Rozumkovi dali mezi dva krajíce chleba s máslem a on to beze všeho sežral.     

Že nejde spojit bedna od whisky a statika? Ale jde - a jak elegantně! Akorát teda soudruh docent při zkoušce tuhle teorii moc nepobral a nevyplněný chlíveček pro známku v indexu jsem mohl toliko provázet slovy mám to smutnej konec a whisky ani lok!

Kdo nikdy nedal čouda na záchodě, není chlap (a pro ženský to platí zrovna tak). Připouštím, že pointa písně doktora Jahelky jeví se na obrázku dost drsně, ovšem pan Karel, jenž sotva nají se, půlhodinku tráví posezem na míse, začten v Rudé právo dal si ještě šluka a pod sebe nedopalek odhazuje ruka hrubě zanedbal povinnosti při vstupu na záchod a nezvětřil, že manželka prala hodně špinavé prádlo, načež čikuli a benzín vlila do záchodu, očekávajíce mužova příchodu.     

Tak vidíte. Nikdo jsme nic zazpívat nemuseli, kytaryho brnkostroj zůstal neobehrán, a přitom jsme bezmála čtyřicet let starým (nebo mladým?) zpěvníkem prolistovali vpravdě od začátku do konce. A řekněte sami – že jako byste omládli?

Ano, zpěvníku, jsi proradná mrška, ale zase jsem s tebou nezapomněl dělat si prču z vážných věcí.