Šedesát sedm pohlaví si strčte za klobouk. Nebyla by nádražní lávka?

Protože mužové, kteří se mohou vyblbnout na nádražní lávce, nemají čas vymýšlet koniny a naopak k všestrannému rozkvětu lidstva čerpají důležité poznatky.

Třeba: po nádražní lávce lze lítat jako utržený od řetězu, dupat jako slon a ještě přitom beztrestně řvát. Z lávky lze čůrat dolů, vyspělejší jedinci si troufnou i „obloukem přes“. Z lávky možno strefovat se do dráhy dole slinou, drnem nebo šutrákem. Na lávku lze zdrhnout před diktaturou matrairchátu stejně jako před rozběsněným lidovým milicionářem z dílen u nádraží. K zábradlí lávky lze prádelní šňůrou pohotově přivázat Rozumka ze třetí bé, poněvadž měl odpoledne před školou blbý kecy. Zkrátka, samá pozitiva a mužské jistoty.

Individuum, jež absolvovalo vyjmenované disciplíny, odneslo si do života poznatek, že Maruška, když už se tedy dá ukecat k výpravě na lávku, se sice šutrákem do komína mašiny v životě netrefí a z tajného čouda na schodech lávky se poblinká, zato donese buchty od babičky a pouhá její přítomnost dodá zdravé sebevědomí jinochovi, který je nucen adekvátně odpovědět na výzvu „koukej vypadnout z tý lávky, hajzle!“, vyřčenou nádražákem, jež byl pod mostní konstrukcí zákeřně trefen obzvlášť zdařilou slinou.

Určitě by nebylo od věci nahnat na nádražní lávku i dnešní naděje národa, aby furt jen tupě nezírali do mobilu. Ačkoli – jsou dnes ještě vůbec takové nádražní lávky?

 Jsou ještě nádražní lávky, které místo železobetonové ortotropní nosné desky mají chodník z rozpadajících se c.k. prken, které efektně nadskakují, když dole pan mašinfíra náležitě protáhne komín?

Jsou ještě nádražní lávky, které místo půldruhého metru vysokého betonového rantlu po stranách mají přes mezery příhradového nosníku ledabyle natažené rezavé očouzené děravé pletivo, k němuž si jde sednout na bobek a odborně diskutovat, jak bezpečně skočit dolů do uhláku s duchcovským ořechem?  

Jsou ještě nádražní lávky, z nichž mladý muž pudově metne šutrákem, aniž by tím alarmoval všechny složky integrovaného záchranného systému a vrtulníkem dorazila jednotka rychlého nasazení?

Jsou ještě nádražní lávky, na nichž si kluk a holka můžou dát pusu, aniž by z toho náhodně kolemjdoucí genderově holko-kluko-mužsko-žensko-dědsko-babsko-mlado-staro-levo-pravo-horně-dolně-sladko-kyselo-teplo-studeno-rychlo-pomalo-hetero-homo-bio-retro-geo-neo-eko-vega-kovo-dřevo-sado-maso-vepřo-knedlo-zelo-nešťastné stvoření nedostalo psotník? 

Jsou ještě nádražní lávky, na kterých daňový poplatník s poněkud prořídlým vlasem opřen o zábradlí čeká, až pojede mašina, aby se slinou trefil do komína tak jako za jinošských časů a přitom protéza typu „jen počkej zající“ neopustila dásně?            

Jsou ještě vůbec nádražní lávky, z nichž si lidé pro sůj život odnášejí užitečné poznatky a nejsou pak nuceni vymýšlet koniny?

Představte si, já o jedné takové nádražní lávce vím. Přežila všechny vlaky, co pod ní kdy prosupěly, vedou na ni generacemi ošoupané schody, prkna její mostovky sice už dávno nevoní karbolem, ale krásně pode mnou sténají, její železné zábradlí drží už jen díky mnoha vrstvám barvy a ceduli, že se v zimě neudržuje, už z ní dávno někdo ukradl.

A kde ta lávka je? Neřeknu. Chráním ji pro lidi, kteří nevymýšlejí koniny. A když už, tak asi takové, jako je tohleto kratochvilné nedělní počtení.