Tak co tomu říkáte, pane řediteli?

Víte co? Hoďte za hlavu akcie, dividendy a valné hromady. Pojďte, posedíme na nádražní lavičce v Blíževedlech a pomyšlenkujeme. Ale je tady krásně.

Omlouvám se, budu mluvit česky. Kdybych mluvil německy, tak byste mi po chvilce dal ředitelskou herdu do zad.

Ale snad to nebude potřeba, neboť lidé praštění kolejnicí se spolu vždycky nějak domluví.

Sedneme si tadyhle před čekárnou, poněvadž odtud nejlépe uvidíme přes pole na Ronov. Kouřit se tu nesmí, ale já řeknu paní výpravčí, že vy jste ředitel a tudíž vy můžete.

Ale je tady krásně. Ať pojede vlak odkudkoli, uslyšíme ho deset minut předem. Když nebudou ve větru chrastit listy a větve tady té lípy, třeba uslyšíme i zvonek od závor.

Lidí tu moc nebude. To víte, kdo by jezdil vlakem, když má auto. Jo aha – Vy nevíte, co je auto. Auto je, když - no, na tom teď nesejde.   

Žádný android nás nebude buzerovat, že nemáme do kolejiště vstupovat dokud vlak nezastaví a že tady platí integrovaný systém. Ach – vy nevíte, co je android a integrovaný systém. To neřešte, to k životu nepotřebujeme.

Ale je tady krásně. Mezi čekárnou a vagónem to máme dvacet kroků a tři schody. Jsou nádraží, kde k vlaku chodíme půl kilometru, šedesát schodů dolů nahoru a pětkrát za roh kolem osmi informačních tabulí.

Kdepak, rychlíky tudy nejezdí. Už skoro sto let. Halleyova kometa tu bývá častěji než pravidelný nákladní vlak. Ředitelství drah o tomhle nádraží třeba ani neví. Zaplaň pánbůh.

Ale je tady krásně. Co myslíte - proč nádraží na té Vaší c. k. Ústecko-Teplické dráze jsou skoro pořád mezi těmi nejkrásnějšími? Cožpak zedníci do zdí těch typizovaných budov severočeské transverzálky schovali nějaké čarodějné škatulky? Nebo snad kolejnice a pešuňky i po stodvaceti letech pořád vysílají nějaká tajemná poselství? Jak je možné, že pro maličká nádraží za humny znovu a znovu hlasuje snad polovina okresu včetně lidí, kteří tu v životě nebyli?

Proč uvšechvšudy nejsou nejkrásnějšími ta moderní nádraží jednadvacátého věku s prosklenými halami a designovými podhledy, s mramorovými podlahami a energeticky nenáročnou vzduchotechnikou, s betonovými nástupišti, s usměrněnými podchody, s výtahy a bezbariérovými koridory, s dokonalými informačními systémy, s integrovanými dopravními terminály, s parkovišti park & rail, s prodejnami všeho a s automaty na všechno?

Proč máme nejkrásnější nádraží v Zahrádkách, Rynolticích, Mimoni a teď v Blíževedlech? Proč se do hlasovacího finále dostaly Litoměřice, Ploskovice, Jablonné anebo Novina? Co je božínku na těchto "transverzálkových" jakož i mnoha dalších veskrze prachobyčejných nádražích tak fascinujícího?

Nevím. Třeba je nádraží krásné proto, protože můžeme hodinu jen tak vysedávat na lavičce a nic nedělat. Třeba je krásné proto, protože se tu nenudíme, ač nemáme mobil a internet. Třeba je krásné proto, že se večer poslední vlak ztratí ve tmě u závor a i poslední psi utichnou. Třeba je krásné proto, protože si pod stromy za magacínem klidně mohu rozbalit bivak. Třeba je krásné proto, protože když paní výpravčí ráno pěkně poprosím, uvaří mi nefalšovaného nádražáckého turka.

Třeba je krásné proto, že už jen podle jména nemůže nebýt krásné. Jen považte - může nebýt krásné nádraží pojmenované Černý kříž? Nebo Lomnice nad Popelkou? Nebo Včelnička?   

A určitě je nádraží nejkrásnější proto, protože ho lidé prostě vzali za své. Závidím těm, kteří umí vzít nádraží za své. On je totiž obrovský rozdíl mezi něco vzít a vzít něco za své.     

Představte si, pane ředeteli - já takové lidi znám! Sice mám věčně po kapsách díry, ale jsem nezřízeně bohatý.  

Tak co tomu říkáte pane řediteli? Že je tady krásně? Jo, tady jo.

Na lavičce nejkrásnějšího nádraží České republiky roku 2018 se mnou seděl generální ředitel k. k. priv. Aussig-Teplitzer Eisenbahn-Gesellschaft pan Hermann Rosche.