Nu což – průměrný hladovkář vydrží bez almužny několik týdnů, tak proč by jeden hladový sklerotik nevydržel titěrných dvacet kilometrů po Německu pěšky. Tím spíše, když si alespoň dočasný dostatek kalorií dokáže v nouzi obstarat pouhým prohlížením krajiny s mírně rozvodněnou řekou a (to hlavně) tratí.
Hladový král zapomněl na kručení v žaludku a vzpomněl si na jízdní řád přilehlé tratě, takže, třímaje fotoaparát, odhodlaně se nacházel ve stavu „buď připraven.“
Okrasnému opeřenci za tratí hladový král záviděl i jakýsi šrot dole pod sloupem. Ale král zase nemusí dřepět na bidle a okukovat svět vůkol přes pletivo voliéry.
Sugestivní zatáčka kolem výstrahy. K nejbližšímu obchodu, kde mají něco k jídlu, odtud vlak dojede za minutu a půl – leč ve svátek je mu to houby platné.
Král nebyl sám, kdo hladověl; rychlík Zürich – Stuttgart neměl jídelní vůz. Aneb jak říkával Slávek Šimek: „ten kousek housky od spolucestujícího už vždycky nějak vyžebrám!“
I chlap, je-li náležitě hladový, dokáže u splavu ječet jako Viktorka. A to i ve svátek tří králů.
Moudří technikové to takhle podle pravítek narýsovali, tak to tak v krajině bude a basta. Mimochodem, znáte to přísloví „já mám takovej hlad, že spolknu i pravítko“ ?
Tři, dva, jedna – výstraha! A při troše dobrého zraku taky „stůj“ tam vzadu. I hladový strojvedoucí musí umět zabrzdit na sedmi stech metrech. I když – strojvedoucí určitě nebude takovej jouda, aby si zavčas nekoupil nějakou potravu.
Zatímco na trati dole projede tak čtyřicet vlaků denně, po 900 metrů dlouhém a 127 metrů vysokém dálničním mostu za den profrčí bratru čtyřicet tisíc motoristů. V takovém množství se kruci přeci musí najít aspoň jeden hladovec - přece nemůžu bejt samotinký sám!
V té firmě, kde roku 1970 pracoval fachman, co vymyslel tohle 264 metrů dlouhé mostní pole se spodními napínacími lany, určitě měli skvělou závodní jídelnu. Hladový projektant by to bezpochyby vymyslel blbě a spadlo by mu to.
Tento khaki snímek svařované příhradové konstrukce železničního mostu v hluboké úctě věnuji soudruhu podplukovníkovi, který na mně před třiceti lety řval, že dozorčí roty je šarže jako hrom a proto se nesmí snížit k žebrotě v útvarové kuchyni.
Zděsil jsem se, že z hladu už mi některé koleje vypadávají ze zorného pole. Ale ne, je to v rychtyku. Anebo snad měl fotoaparát taky půst?
Na vlak ctihodné Hohenzollerische Landesbahn tady už nejspíš nikdo nikdy nepřestoupí. Aspoň kdyby tady nějaký dobrák vydržoval nádražku, kde by se hladový zoufalec ukonejšil párkem a pivem.
Když už si mohl urozený pán dovolit pořídit hrad Weilenburg, tak by už nemusel být takový škrťa, aby hladovějícímu pocestnému dolů nehodil nějakou tu almužničku k jídlu.
Nádherný, a přece bestiálně krutý obrázek. Není na něm vůbec nic k jídlu.
I ten nejzkroušenější hladovec se ovšem musí rozněžnit při takovémhle výhledu!
Kdo hladovějícímu sdělí, co za číslo měla ta překrásná dvěstěosmnáctka tam dole na trati, dostane od něj bažantí pečínku nadívanou mandlemi a bresse bleu. Himbajs šúviks – mít tak v chlebníku aspoň blbej suchej rohlik ...
Určete, kudy šel svéprávný muž, jestliže před mostem byla trapná tabulka „průchod zakázán“: a) coby řádný občan šel způsobně po silnici aby potok přešel po mostě kilometr daleko, b) coby hladovec přešel lávkou po levé straně mostu na 200 metrů vzdálené nádraží, c) zemřel hladem. Správná odpověď: pochopitelně za b), ačkoli k c) bylo rozhodně blíže.
Vzhledem k tomu, že článek vyšel, je nabíledni, že čtvrtý král svou hladovou anabázi celkem ve zdraví přežil. A víte, že to nakonec nebylo tak špatné? Král hladu viděl zase kousek světa a zhubnul o dvě kila. Jen kvůli těm 3,95 EUR za šestnáct kilometrů vlakem napříště vyhlásí protestní hladovku!