No-go roští

No-go zóna je, když tam vlezete, načež vám tamní osazenstvo rozhodí sandál. Ovšem nikdy by mne nenapadlo, že mi budou chtít rozhodit sandál taky brkošové v roští přímo u baráku.  

Přitom - já nic, já muzikant. Chtěl jsem jen sesbírat pár popadaných jablek.

„Co zde hledáte, cizinče?“ ozvalo se pojednou vlevo ode mne. Nikoho jsem tam neviděl.

„Jste němý, cizinče?“ optal se tajemný neviditelný.

„Nebo snad jste hluchý, cizinče?“ naléhal hlas odněkud.

„Řádně hradím daň z nemovitosti“ pravil jsem pevným hlasem, zaujal ležérní postoj a demonstrativně poodhalil kabát s proklatě nízko zavěšeným Panasonicem NV-GS500. „Rád bych viděl toho, kdo mně na tomto pozemku nazývá cizincem!“

„Toto je roští, cizinče“ pronesl hlas nesmlouvavě, „a tón vaší řeči se mi pranic nezamlouvá!“

Lépe jsem se podíval - a hle! Na větvičce tam dřepěl brkoš.      

„Bude nejlépe, cizinče,“ odměřoval koutkem zobáku, „jestliže své kroky napříště usměrníte v poněkud jinou světovou stranu, než tu, na níž se nalézá toto roští.“

Rychlostí blesku jsem tasil můj Panasonic, ale opeřenec zachovával ledový klid. Ani půl minuty zoomování a zaostřování jej nijak nevyvedlo z klidu - spíše působil dojmem, že se baví mou nenápadnou překotností.

A výstřel spouště s ním ani nepohnul. Poznal jsem, že jsem prohrál. Na pozemku, z něhož platím daň z nemovitosti, mám první no-go roští.

Snad mi kvůli tomu berňák nerozhodí sandál.