přikazuje sluhovi rozkošný Bruno Ferrari (J. P. Belmono) v postarší komedii „Zvíře“. U nás doma Filemóna nemáme, pročež každé ráno sám sobě káži: „soudruhu, moje trenýrky „bivoj“ a k nim dvě fusekle téže barvy a bez díry!“
Hlavně ty fusekle dovedou potrápit. Kolikrát musím prohrabat celý čurbes. Ano, čurbes – chlap přeci nemůže mít šatník, když nemá žádné šaty. Nanejvýš má oblečení, čili nějaké ty trenýrky, džíny, košili, bundu, krabici s fuseklemi, pár triček a kulicha.
Čurbes nemá pevnou oganizační strukturu, takže mi manželčin dotaz „kde máš tu bavlněnou košili, co jsem ti před třemi roky koupila v kauflandu v Žitavě?“ působí těžká muka. Sice zhruba tuším, kde je Žitava a gúglmapa mi najde i kaufland, ale lokalizovat „bavlněnou košili v šatníku“ je již zcela mimo moje schopnosti.
Myslel jsem, že trpím nějakou čurbesovou úchylkou, a že ostatní mužové mají v šatnících vzorný lad a sklad. Když se ovšem kolega z kanclu tuhle podivil „tak ony jsou košile z bavlny?“, a pravil, že Žitava se v Plzni vlévá do Úslavy a dál to jako Berounka teče do Sázavy, seznal jsem, že ta moje úchylka zase tak závažná nebude.
Jo kdyby dotaz manželčin zněl „kde máš tu hujajá košili s krátkými rukávy?“, hned by bylo jasno, že jde o tu jásavě zeleno-modro-červeno-žluto-oranžovo-fialovou kostkovanou příšeru, k níž mi chybí už jen havano v pysku a hacienda na Jamajce.
Nebo kdyby drahá řekla „po obědě jdeme ven – snad si zase nevezmeš tu humusku!“, dovtípil bych se, že mám nechat na pokoji prošívanou vestu, jíž jsem před čtvrstoletím u Vietnamce na tržnici usmlouval za 45 korun.
Podobně chruščovky jsou kalhoty po dědečkovi, v nichž pyšně vynáším odpadky. Ej uchněm je bunda, jejíž původ, střih a barvu by určil jen profesionální jasnovidec a nosíval jsem ji při strhávání chmele. Já a ženská – no fuj! jsou původně bílé pánské slipy, které vypráním ve společnosti jakýchsi červených bombarďáků získaly rajcovní růžový nádech. Do rakve je ramínko s tmavým kvádrem a bílou košilí (kdysi pod touto výbavou bývaly na dně čurbesu i lakýrky, ale posledních asi patnáct let jsem to nekontroloval). Ploutev je lesklá kravata z jakési skelné bavlny, kterou mi kdysi koupila babička do tanečních. Lokaj je azurová zlatem prošívaná livrej, kterou otec v roce 1971 dostal od družební školy v NDR, oblékl si ji na cestu vlakem domů, poněvadž mu byla zima, a cestující se ho ustavičně ptali, jaké nápoje roznáší. Leninka je bekovka proletářského střihu, kukamantl je vaťák, jako nosívali popeláři, padací most jsou kraťasy, které mi nějaký dobrák dovezl z jakési bavorské hrabárny a Vasilova pomsta se zove kvádro, jehož střih se jakémusi krejčíkovi někde od Užhorodu moc nepovedl.
Nemluvě o množině triček potištěných nadšenými výkřiky typu „Už umím SAP!“, „Best team of the world“, „Machen wir uns erfolgreich und stolz!“, „Terazky sme všeci v riti!“, památkami to na všelijaká školení, vorkšopy a firemní večírky.
Suma sumárum – není liž pravda, Filemóne, že s takovýmto mužným čurbesem je větší prča, než s nudným šatníkem s mandlově zelenými obleky a růžovými košilemi?
