Kilometry nic moc – ale těch pitominek, co mě napadlo!

Kdyby mě během jednoho kilometru chůze napadlo jenom pět pitominek, tak za minulou sobotu to značí celkem devadesát pět pitominek. Ptal jsem se známého doktora, zda je to normální. Sundal si brejle a vzdychl „tý vole, ty se máš!“

Inu, jsme různí. Někdo letí dva dny letadlem, aby se k smrti užral nudou na pláži pod palmami v Pacifiku; někdo neodejde ani třicet metrů za humna rodné vísky a napadne ho první pitominka.

Tak třeba: byla jedna zemička, v té zemičce políčko, u políčka domeček, do domečku dráteček a v drátečku (nějaký ten) voltíček. A včil inžo mudruj: kam běhaj Coulomby – tam anebo zpátky?

Ti pravěcí kalabrijští umělci angažovaní v jeskyni Altamira, to byli pěkní žabaři, a ještě k tomu sto let za vopicema. To naši borci, jak doloženo jest za kravínem u lesa, už znali nejen bílý a černý email, ale už i železobeton.

Buď někde poblíž nábřeží měla sjezd partaj ortodoxních zelených, anebo nezisková organizace pečující o začleňování sociálně slabých vodníků do majoritní společnosti dostala dotaci na velocipédy tak říkajíc ve firemních barvách.

Mně se líbí ten optimismus úřadu, že co cyklista, to blbec. Jen si představte tu hrůzu, kdyby to nějakej jouda na kole vzal rovně louka nelouka, bahno nebahno, řeka neřeka, les neles.   

To matička příroda na to šla rozhodně elegantněji než suchaři z kanceláře. Tak vroucí objetí už asi ta cedule nerozdejchá.

Už jsem viděl železniční mosty přes leccos – přes řeky, cesty, louky, pole, silnice, tratě, rokle i lesy. Ale takhle pěkný most přes břečťan až teď. A propó, jestlipak na dráze mají Předpis pro hubení břečťanu popínavého na železničních mostech?

Znám plno zkazek, jak tu či onde nějaký kus skály zalehl loupežnické doupě, případně formanský povoz i s voly, nebo aspoň chudáka pocestného. Jaký asi nešťastník slisován jest v té tmavé geologické vrstvě?

Ono se řekne – vyfotografovat ledňáčka. Ale buď ten opeřený bídák nebyl v roští vidět, nebo se ráchal ve vodě, a když v nestřežené chvíli kmital někde mezi vratnými body, tak se zase někde flákal můj foťák.

Husí stádo se z počátku chovalo disciplinovaně. Nějakou telepatickou cestou ovšem prohlédlo mou mžikovou aktuální úvahu o vánoční husičce a ihned se rozprchlo.

Zatímco evolventy na pastorku neznámý výrobce vymodeloval s puntičkářskou elegancí, na ozubení talířového kola se doslova vybodl a provedl jej značně paradentózně.

Kdepak hacienda u celebritické pláže v Karibiku, kdepak paďourský palác v Jevanech! Tohle je panečku bydleníčko. Kam oko dohlédne, tam potěšeníčko.

Néééé, já tam nechcíííí! Bodejť by - mne by taky do městské kanalizace nedostali a na voru už vůbec ne. Ještě bych se jim tam někde dole vzpříčil o bidlo a ucpal jim to tam.

Jak vidno, kdo chce, i během nicotných pár kilometrů toho vidí, až se hory zelenají. I když je prosinec a v mlze hory zrovna vidět nejsou, natož hory zelenající se.

Tak se vůkol dívejme, přemýšlejme a nedejme si zkazit den. Kilometrů nemusí být moc – ale těch pitominek, co nás napadne!