Balada o debaklu matematickém

Ze stanice A do stanice B v čase t vyjel nákladní vlak N rychlostí v(n) a za ním v čase t + t1 vyjel rychlík R rychlostí v(r). Vypočtěte. ....atd. atd. .... taky jste tak milovali pohybové slovní úlohy z matiky? Já strašně.

Byť tetička matematika nebývala zrovna vybroušeným briliantem mých dlouholetých študií. Ovšem tolik vím, že na královnu věd nemůžete vletět jako urvaný chobotnatec do porcelánu a hnedle z hlavy čmárat nějakou rovnici. Nejprve nutno nanejvýš důstojně a pečlivě ověřit, co všechno je zadáno.

I stalo se, že jednou studentíci drážní průmyslovky ověřovali zadání tak důstojně, že se soudruhu profesorovi královna věd poněkud vymkla z rukou.

„Jak těžký ty vlaky byly?" zněl první důstojný dotaz, když byla úloha pečlivě přednesena.

„To nepotřebujeme znát," vznášel se matematik nad přízemností prostého lidu.

„A co táhlo ten náklad?" důstojně hlesl další zvídavý student, „brejlovec?“

„To je jedno,“ děl matik velkoryse, „to pro úlohu není podstatné. Zkrátka rychlostí v(n)  ...“

„No to není jedno,“ hučel repetentský vlk ze zadní lavice, „jestli ta lajna má nad 120 náprav, tak to brejloun s bídou potáhne čtyřicet, a to eště ...“

„No dobře, nechť to táhne ten váš brejlovec“ mávl pedagog smířlivě rukou, „a předpokládáme, že rychlosti v(n) a v(r) jsou ....“

„ ... když nemá vodfláknutej Zvolen!“ dokončil úvahu odborník.

„ - po celou dobu jízdy konstatní,“ zdůraznil učenec, pominuv poznámku, nehodnou matematiky.

„To je blbost - nejdřív se musí rozhejbat,“ obrátil se do pléna praktik z ajznboňácké rodiny, „vosmičku dá na volant až někde za předvěstí!“

„ Sssseš chytrej, prej vosmičku! U takový 3126 uletí motor už na sedmičce!“ rozhorlil se jiný pozorný kandidát maturity.

„Klid! To teď neřešte!“ zavelel učitel a zdálo se mu, že se někde pod zády začíná potit. „Rychlost v(n) ... tedy - v(r), se ...

„No – vy kravičkáři jste tam měli vždycky srač - “ vyjekl pohotový studentík z druhé řady u okna.

„Ticho!“ vzkřikl kantor razantně, „tato úloha- “

„No jasněěě - zato ty vaše dunihlavy, kerý ...“ rozhýkala se opozice u dveří, zatímco prst matikářův se výhružně zabodl do vzduchu nad stupínkem.

„A je t1 větší, než následné mezidobí?“ systematicky zkoumal zadání synek mistra od zabezpečováků.

Panu učiteli se orosila bující pleš a suše polkl.

„To by tam musely bejt oddíly,“ zaktivizoval se šprt z první lavice a vykolejeného vyučujícího dorazil: „mezi těma A a B!“

„Na hradle v Rakovišti dycky chrápou. Tam stejně bude mít klacek na stůj a můžeš se jít s nějakým mezidobím bodnout!“ ohlásil pozorný dojížděč mezi Ústím do Děčínem.

„Rakoviště - “ pokusil se pan profesor vnést do vyučování matematický řád.

„Si tam di sednout, na Rakošku, vole,“ drtil dojížděče kdosi vzadu, „můj strejda tam-“

„Ticho! Teď nemáte dopravu! Teď máme matematiku!“ bouřil vyučující,  zjednávaje  pozornost  údery příložníku o tabuli, a nastalého vteřinového ticha obratně použil k výpadu: „nejprve si definujme neznámé.“

„Jestli je ten rychlik Balťák, tak náklad v životě nedožene!“ utrousil do davu další znalec.

„Jaký baleťák?“ ustrnul krotitel třídy v půli otočky k tabuli.

„Třistasedmdesátdvojka“ sdělilo mužným mnohohlasem plénum, kolektivně panu profesorovi pohledy naznačivši, že on jako jediný je mimo mísu.

„Nóó – když třeba nebude mít překročenej normativ,“ mudroval strojvůdcovský elév, „tak by ho moh‘ dotlačit až na Jih.“

„Ále hovno,“ syčel odněkud šepot o síle sedmdesáti decibelů, „přes tu rozkopanou izolačku vod šajby v Roztokách je zase pomalá dvacítka!“

„Tovyžené, ta už tam dneska ráno nebyla!“ zaprotestoval informátor z hloubi učebny.

„Dost! Krucifix, chlapi! Já nemám čas se tady s váma vybavovat o nějaký dvacítce!“ zaláteřil opomíjený pedagog, „Už toho bylo dost! Teď zpátky k příkladu!“

Nežli roztěkaný muž u tabule našel pokračování úlohy, kdosi polohlasně sdělil: „Esli má Balťák sedmnáct kočárů, tak už mu daj další čtyrku na přípřež, tak by ho dojet mohl.“

„Můj táta ho jednou vezl i s devatenácti,“ přispěl k matematice nějaký mladý pamětník.

„Z rychlosti v(n) a času t + t1 můžeme určit, jakou dráhu ze stanice A nákladní vlak ujede,“ mlel si u tabule zjevně sám pro sebe potem se perlící vykladač Komenského.

„Tývole,“ zašeptal k pamětníkovi matador přes uličku, „to vyvařil vodu a dojel se saharou v nádrži, ne?“

„A potom z rychlosti v(r) a vzdálenosti A – B můžeme vypočítat -“ vyrušoval učitel u tabule.

„A dali před ním krajana rovně, nebo musel do křiva?“ řešila třída mnohem závažnější problém.

„Všimněte si, že není zadáno, zda je rychlost v(r) větší než rychlost v(n), ale to můžeme -“

„Myslíš jako na hlaváku? Ani náhodou, vole. Tam se mu ve štyry nevejde už ani karkule na pošťákovej šturc!“

„ ... z toho nějakou výchozí rovnici?“ byla prý poslední slova matikářova, než byl v územně příslušném ústavu ohleduplně hospitalizován na lůžku opatřeném pouty a náhubkem, k čemuž výběrčí známek SSM poznamenal: „Jenže ta přivolávačka je až za stahovačkou a kdo to nezná, tak u ní může akorát tak učesat dráty.“

Jo - a řešení úlohy? No přece ... u toho neplatnýho trpaslíka mu ukázal koule a jak dělali vzadu hranice, tak na hytláku od maňasu vytáhli střevo a toho leťáka pak ještě škodná vybuzerovala, že u rakety neměl v sešiťáku začerveněný šíbování na odjezdu.      

Jak že? Vám to není jasné? Poslyšte ... Vy se neučíte matematiku?