Ten les musí pryč! Tady se bude učit o přírodě.

Poznávat přírodu, to není tak prosté, jako že hop na krávu a tele je tu. Nyní na to jdeme vědecky: zplundrujeme les i s hájovnou, postavíme tam bezbariérové výukové environmentální centrum a obklopíme ho environmentální zahradou.

To bude krása! Smyslem projektu výukového environmentálního centra je nabídnout praktický pohled na chov zvěře, která je typická pro region, a poskytnout zejména dětem ucelené informace o ochraně přírody, fungování městských lesů a lesnictví jakožto řemesla.

A poněvadž se u toho dítka budou nudit, tak za účelem praktické výuky budou vystavěny klece pro místní druhy zvěře, například jezevce, lišku, ale i veverku.

Kdepak nějaká předpotopní hájovna ... a bůh ví, co je ten chlápek v ní vlastně zač! V předsíni má flintu, vejrá vysloveně protiúředně a nemá pedagogické vzdělání – možno-li vůbec takovému individuu svěřit školní mládež?

Aby nakonec z té mládeže nevyrostli takoví environmentálně zaostalí neandrtálci, jako jsem třeba já. Nás do žádného environmentálního centra v lese nevozili. Sraz býval v sobotu v šest ráno na nádraží za každého počasí s výjimkou celosvětové potopy. Návrat v neděli v pět odpoledne plus mínus půl dne. Kdo si zapomněl pláštěnku, zmokl jako slepice. Kdo si blbě sbalil bágl, nadřel se jako soumar. Kdo si nevzal pořádné boty a ponožky, sedřel si nohy do krve. Kdo si ráno oblékl blbé kalhoty, chytil vlka. Kdo se nedíval, kam šlape, hodil tlamu do borůvčí. Kdo si sedl do mraveniště, zbytek víkendu strávil drbáním. Kdo hulákal jako hotentot, neuviděl ani veverku. Kdo nepoznal srnce od jelena, dostal pohlavek. Komu nestačila k zapálení táboráku jedna sirka, byl bez večeře. Kdo si moc brzy vypil vodu, měl žízeň. Kdo neuměl přejít potok po kládě, musel ho přebrodit. Kdo neměl suché prádlo, klepal ve spacáku kosu. Na toho, kdo po sobě neuklidil tábořiště tak, že nebylo poznat, že tam jedl a spal, ostatní nečekali. Kdo neuměl zjistit, kde je sever, zabloudil. Kdo nerozuměl mapě, šel špatně. Kdo došel, kam neměl, jel domů, jak uměl. Kdo nerozuměl jídnímu řádu, musel pěšky. Kdo už nemohl jít, musel jít dál.

Dost rozdíl ve srovnání s výukově environmentálním centrem, není-liž pravda?

Už je to hodně dávno, co nám Sir říkával „jo, poznávat přírodu – to je panečku dřina!“ V předsíni na zdi míval sekyrku, na příchozí estébáky zahlížel vysloveně protistátně, po prověrkách v devětašedesátým už učit nesměl, a přes to všechno nás rodičové každou sobotu v šest ráno na to nádraží nahnali.

Jestli ono to o té přírodě nebude holt kapánek složitější, než uprostřed lesa vystavovat veverku v kleci, že?